Enigmatické variace

Enigmatické variace  - obrázek

Enigmatické variace - obrázek

ENIGMATA A DILEMATA LIDSKÉ DUŠE NA JEVIŠTI

 V roce 1898 zkomponoval anglický hudební skladatel Edward Elgar záhadnou skladbu. Byly to variace a nazval je Enigma. Hádanka, záhada, tajemství, tak by se název mohl vyjádřit česky. Variace obměňují téma, které však v úvodu kompozice necitoval, jak bylo zvykem. Bylo je nutno uhodnout. Každá z variací charakterizovala někoho ze skladatelových přátel. První byla portrétem manželky, poslední skladatelovým autoportrétem. Dal tím řadu podnětů pro interpretaci. Té se v přeneseném významu dokonalého dramatického tvaru o 98 let později chopil francouzský prozaik a dramatik Éric Emmanuel Schmitt (1960), vzděláním filozof a v posledních třech letech belgický občan.

V období borcení tradic, průniků drastična na jeviště, vysilujícího zápasu s cynismem, zápasu o rychlost, akci a úspěch se objevil dramatik stavící na dialogu – logickém, vtipném, jemně ironickém, intelektuálně jiskřícím – a hlavně na dialogu mezi lidskými bytostmi. (…)

K Martinu Stránskému (Znorko) a Janu Maléřovi (Larsen) se téměř partnersky přidružil režisér Jan Burian. Jeho smysl pro třetí rozměr v člověku, tedy jak pro hloubku citu, tak sílu racionality, dominuje v shakespearovských inscenacích. Podobně se uplatnil i ve Variacích. Analytické postřehy režisérova nadhledu prolínají s bezprostředností a přesně odstiňovanými postavami – M. Stránský i J. Maléř rozvinuli tyto podněty do strhujícího dialogu. Složitý, vnitřně protikladný Znorko kolem sebe vytvořil neprostupnou atmosféru hrdosti, soběstačnosti, nezranitelnosti. Larsen je od počátku malým, bezvýznamným lokálkářem. Sbírá odvahu a proniká do Znorkova světa. Dialogu vévodí láska nazíraná v mnoha podobách – touhy, rozkoše, pohrdání, cynismu, tragice, bolesti…, ale vždy spalující a inspirující. Ona zasahuje i Znorka. Narušuje jeho neproniknutelný svět. Cynik v Znorkovi se brání, Larsen přece nemůže být rovnocenným partnerem. Sám „žurnalista“ zůstává v defenzivě, ale nečekaně zasahuje Znorkova slabá místa a najednou se i ten nezlomný kolos láme. Je zasažen. Dialog však cílí i k rozdílnosti tvůrčích povah obou protagonistů. A Larsen znovu odhaluje: „Utekl jsi do svých knížek. Proto jsi tak velkým autorem… ty máš větší strach než všichni ostatní… všecko je v tobě vyhrocené… člověk se tím prodírá jako pralesem, bloudí… ztrácí se… protože je to živé.“ A oni se potřebují – jako ostatní lidé. Éric Emmanuel Schmitt, Martin Stránský, Jan Maléř i Jan Burian se spojili v nepatetickém poselství určeném vykloubené hamletovské době, i když o ní tam nepadne ani slovo.

Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 24. 6. 2011

28.08.2011 21:18:50
willik256

Proč jsem navštívil(a) tyhle stránky?

ze zvědavosti (2502 | 20%)
ani nevím (2411 | 19%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one